Cítím, jak tepe,
krajina pode mnou,
životem zurčí
a pro mne – je stále tajemnou.
Jak rád zde hlavu složím
a vnímám její vzdech,
postupně poznávám ji,
zlehounka – až tají se mi dech.
A jindy zas zhurta vkročím
a křičím: „Tady jsem!
Já jsem pánem tvorstva
a tohle je moje zem!“
Inu, skrývám v sobě cokoli,
ale ona to ví,
vždyť nad kopci svými
má krásné oči sokolí.
A tak se spolu poznáváme,
ona mě a já zas ji
a vzniká tak pouto nevídané,
jež nepoutá a ani nebolí.
Moc rád mám její vlhká místa,
když přijímá mne, jaký jsem,
protahujíc svoje tělo
štěrbinou pod převisem.
A tak se celým tělem tulím,
a poznávám se s krajinou
lásky, něžnosti a úcty,
vždy, když hladím
svou milou …
10.05.2014