Přilétá na křídlech havranů,
s vášnivostí blesku,
opatrně a něžně,
hladívá tě ve svém lesku.
Burácí jak silný vítr,
s opatrností zkušeného střelce,
struna je napjatá, však –
znáš ho zatím jenom mělce.
Dovádí jak malé dítě,
když cítí volnost letu,
zas těší ho hra na Život
a s pokorou oddává se Světu.
I když černý, srdce ryzí,
přístupné jen tomu,
kdo nespojuje černou
s pekelností hromů.
Tak prohání se krajinou
a přišel také ke mně.
Buší silně kopytem
do rozryté Země.
Čekáme jen na tebe
a pak můžeme jet,
objevovat neznámý,
nekonečný Svět …
Srdce hřebce silné je,
vznáší se a jásá,
oba dva nás nese,
i pro něj je to krása …
29.04.2014, Brno