Cítím tě, Matko má,
když slyším ticho hor,
mé nitro promlouvá,
neslyšný je to rozhovor.
Cítím tě hluboce,
byť vysoko jsem nyní,
oba jsme stejní
a přesto – oba jiní.
V tom tichu slyším tě,
jak mluvíš z hloubi hor
a vidím také sebe,
jak nepatrný jsem tvor.
Zrodil jsem se z tebe
a tělo ti zas vrátím,
snad odnesu si to,
proč tuto cestu svádím.
Ty mi dáváš sílu,
odvahu a klid.
Odhodlání pokračovat,
i když jiné slyším klít.
Vážím si tě tak,
že slova pro to nemám.
Děkuji ti za Život,
co mohu, to předám …
léto 2015, Slovinsko, Triglav