Tvé vlasy sbírám po polštáři,
tvé vlasy – ty smyčky našich dní,
tvé vlasy, co leží tu jak na oltáři,
tvé vlasy z noci poslední.
Když odešla jsi, těšil jsem se,
jak zbytky tvého nebytí
– mé hladové a lačné ruce –
do svých sítí zachytí.
Bez tvého těla, bez tvých vlasů,
v nichž skrývala se vůně tvá,
nemohu usnout, bez souhlasu,
že příště zas mi sama sebe zanecháš.
Dvakrát jsem ulehl a třikrát vstal,
když uchopil jsem tvoji přítomnost
a hledal v ní to, co zbylo,
když – jinam šla jsi pro pomoc.
Nejraděj však, mám vlasy nespadané,
jež splývají ti na ňadra
a zakrývají tvoje vnady,
kterým má duše propadla.
A tak – teď s vlasy rozmlouvám,
stočenými ve dlani.
Chybí mi vlasy nespadané
a smysly mé – jsou černí havrani.
Zbyly mi jen ty vlasy
a ty jsi někde jinde, ty jsi pryč.
A nevíš ani, že v mé druhé dlani
zůstal mi od tvé duše těžký, černý klíč…
2002