Jiskry ohně na obloze,
rozprostřené do dáli,
chvějí se a svítí stroze,
jako by si šeptaly.
Sdělují si, co se děje
na planetách vzdálených,
smějí se těm lidem dole,
do Života vhozených.
Lidem, kteří často neví,
a často ani nechtějí,
proč se octli právě tady,
na planetě SMÍŘENÍ.
Říká se, že na obloze
Bůh určitě nesídlí.
Kde je ale, pověz, prosím,
– schovává se u lidí ?
Tisíc světel, tisíc září,
zavěšených nad hlavou,
zpívá svoji věčnou píseň,
svoji píseň blikavou.
Vtahují mne do svých světel,
fascinují objetím,
já však vím, že musím zůstat
a zalykám se dojetím.
2002