Děti a jejich reakce na rodiče aneb zkušenosti terapeuta
Článek o neviditelném působení rodinných vlivů, kde se děti zcela nevědomě stávají zrcadlem nitra svých rodičů.
Tento text vznikl pro Magazín Brány k dětem "Všemi smysly" v červenci 2016 a najdete ho také zde.
S psychologem Pavlem Veselým se (také v brněnské Bráně k dětem) můžeme setkat na seminářích týkajících se vztahů v rodině a mezi partnery. Já jsem ho poznala na dvou prakticky zaměřených workshopech. Účastníkům, kteří zde řešili svá témata, se postupně poodkryla bohatá síť vztahů a postojů ovlivňující zdánlivě nesourodé problémy. Během otevření niterných témat někdy vybublaly na povrch potlačené emoce, které bylo třeba si v chráněném prostředí odžít, aby bylo možné k celému problému zaujmout nový postoj a navrátit do duše klid. Po hlubokém prožití a vědomém uchopení svých vnitřních témat popisovali lidé s odstupem času poměrně velké životní změny. Tím, jak změnili vlastní postoje a prožívání, rapidně se jim zlepšovaly vztahy a životní situace. I já jsem si prošla svým tématem, o které se podělím na konci tohoto článku.
Kateřina Stojaspalová
Zloba - častá, ale skrytá
„Náš šestiletý syn je agresivní, už si nevíme rady, můžeme ho k vám přivézt, dá se s tím něco dělat?"
„Jistě, můžete přijít, ale není potřeba, abyste na terapii chodili se synem, jedině snad, pokud byste pro něj neměla hlídání. Jinak stačí, když přijdete vy a pokud je to možné, tak i s jeho tatínkem."
(Chvíle ticha v telefonu.) „Ale, problém má syn, ne já, já jenom nevím, jak ho zvládat. Vy s ním tedy nemůžete nic udělat?"
Tak nějak vypadá rozhovor s rodičem, který má představu, že potřebuje opravit dítě. I když do telefonu trpělivě vysvětluji, že se u dítěte odráží to, co se děje v rodině a proto je potřeba pracovat nejprve s rodiči, většinou takoví rodiče na terapii nepřijdou.
Kdyby přišli, tak se pravděpodobně ukáže, že ten, kdo je v rodině skutečně agresivní, je jeden z rodičů, případně oba dva. Ovšem - a v tom je ten háček - skrytě agresivní. Je naštvaný, ale nedává to najevo. Zlobí se, ale nepřizná svoji zlobu – před okolím a většinou ani sám před sebou. Dospělý člověk se dokáže přetvařovat. Dítě to ještě neumí, to se od rodičů teprve učí. Je-li u rodičů skrytá, nevyjádřená agresivita, pak zákonitě působí i na dítě a to, protože ji ještě neumí skrýt, se projevuje agresivně. Neví si rady s velkým tlakem, kterému je doma vystaveno, neumí ho ještě zadržovat a aby přetlaku uniklo, je samo agresivní. Za to je trestáno a narůstá v něm zloba, pocit bezmoci a nespravedlnosti. Postupně se naučí projevy své zloby skrýt, aby uniklo trestu - a stává se kopií svých rodičů. Sice se na ně v dospělosti zlobí a vyčítá jim, co vše mu v dětství udělali špatného, ale v podstatě se chová jako oni, vždyť se to od nich naučilo.
Potlačená vnitřní zloba může mít různou podobu: pocit, že mi nikdo nepomůže, na všechno jsem sám a všechno musím zvládnout sám; v tomhle zlém světě mi nikdo nerozumí; musím být tvrdý a racionální, emoce jsou nebezpečné; nesmím cítit, protože tak bych se mohl dotknout svých bolestí z dětství; to nejdůležitější je výkon, musím být nejlepší; atd., atd.
Dynamika mezigeneračního přenosu
Od šestiletého dítěte jsme se dostali hodně daleko, až do jeho dospělosti. To proto, abychom si všimli rodinné dynamiky v mezigeneračním přenosu. Na příkladu agresivního dítěte, které dospělo, snadněji porozumíme tomu, proč jsou ti jeho rodičové takoví – proč nevidí, že je důležité, aby na terapii přišli oni, proč nechtějí připustit, že změna musí nastat u nich a ne u jejich dítěte. I oni byli totiž jednou dětmi, i na ně působilo prostředí jejich rodiny, i oni dělali to nejlepší, co uměli, i oni si našli obranné mechanismy, aby v tom světě plném přetvářky přežili.
Potlačená zloba samozřejmě není jediná možnost, jak rodiče ovlivňují své děti. Je to ale tak typický a častý případ, že jsem ho nemohl nezvolit. Ano, potlačené prožívání je v naší populaci a tedy i v našich rodinách velmi, velmi časté. Je to nejčastější příčina negativních přenosů z rodiče na dítě. Kromě toho, že si každé dítě přináší vlastní výbavu pro život, také zrcadlí nitro rodičů. Abychom si rozuměli – dítě nevyžaduje ideální rodiče, kteří mají vše vyřešeno. Dítě potřebuje rodiče, kteří jsou sami před sebou v pravdě, i když v sobě mají různé strachy, obavy, či naštvání. Pro dítě je podstatné, že si to rodiče přiznávají a nepotlačují své prožívání. Teď se vyjádřím hodně tvrdě: Vyrůstat v rodině, kde se potlačuje (nepřiznává) prožívání, je pro dítě teror.
Vliv panického strachu na kojence
Pojďme nyní k jinému příkladu, jak děti reagují na rodiče. Maminka s dítětem v kojeneckém věku byla zoufalá z toho, že její dítě se nechce kojit. Ocucává bradavku, napije se jen zřídka, z lahve pije bez problémů. Maminka má mléka dost a vše kolem kojení dělá správně, což jí potvrdily i zkušené laktační poradkyně. Jak během terapie vyšlo najevo, tato žena měla panický strach, že její rodina bude mít nedostatek jídla. Neodůvodněný strach, ke kterému neměla žádný logický důvod. Tuto obavu ze sebe samozřejmě vyzařovala a její dítě na ni reagovalo. Když dítě nechtělo pít, maminka reagovala panicky, na její strach opět reagovalo dítě a dynamika tohoto začarovaného kruhu se posilovala. S přehnaným úlekem nakonec reagovala i na běžný pláč dítěte.
Mezigenerační přenos po ženské linii
Takovéto nevysvětlitelné strachy k nám většinou přicházejí z předchozích generací, nebylo proto překvapivé, když žena tento strach znala už od své maminky. Začátek takového přenosu je obvykle v generaci, která zažila válku, koncentrační tábory atp. Trauma se následně přenáší z generace na generaci, bez ohledu na to, že v dnešním světě působí neadekvátně.
Změna v našem nitru je vždy možná
V obou uvedených příkladech je zřejmý přenos z rodiče na dítě. První krok, kdy zjišťujeme co a proč se vlastně děje, již máme za sebou. Vidíme, že pro vyřešení problému je zbytečné pracovat s dítětem a hledat problém u něj. Pro pomoc dítěti je potřeba udělat druhý krok a tím je změna v nitru toho, kdo na dítě, byť nevědomě, něco přenáší – v nitru rodiče. Byť je toto konstatování jednoduché, jeho realizace bývá náročná, je však možná.
Pro rodiče to znamená potkat se s tím, čemu se desetiletí (podvědomě) vyhýbal – se svými strachy, obavami, zlobou atd. A právě stav jejich dítěte je pro mnohé velkou motivací. Kvůli sobě by se do změn nepustili, ale pro pomoc svému dítěti jsou ochotni se se svými „temnými stíny" setkat. I tak se projevuje rodičovská láska.
Naslouchání svým pocitům
Pro ilustraci, že děti mohou reagovat na rodiče také fyzickými potížemi, uvedu třetí příklad. Maminku dospívající dcery trápilo, že má dcera opakované potíže s hučením a pískáním v uších, pro které lékaři nenašli vysvětlení. Tato žena přišla na seminář Rodinných konstelací, kde se rychle ukázalo, že ona, maminka, něco nechce vnímat, něčemu se vyhýbá, něco nechce „slyšet". Svoji nechuť ke vnímání sebe dokonale potlačila. Projevilo se to však přes její dceru, kde už nemohla zůstat lhostejná. Již někdy dříve zažila tato žena samovolný potrat ve vyšším stádiu těhotenství, což je sama o sobě velmi náročná životní situace. Ve spojení s bezohledným přístupem zdravotnického zařízení se pak s tímto zážitkem, včetně silných pocitů viny, vypořádala tak, že jej potlačila hluboko do podvědomí. To, co prožila, už prostě nechtěla cítit, tedy nechtěla svým nepříjemným pocitům „naslouchat". A to se jí po letech jako v zrcadle ukázalo na dceři. Když získala odvahu se se svými pocity setkat, přiznat si je, její dceři se ulevilo.
Děti potřebují blízkost
Nejsou to však jenom ženy, které hledají řešení potíží svých dětí. Když na seminář Rodinných konstelací přišel tatínek čtyřletého chlapce, byl odhodlán najít příčinu toho, proč syn upadá do stavů vzteku a zoufalství. Jeho konstelace opět rychle ukázala příčinu – jak maminka, tak i tatínek byli synovi hodně vzdáleni a ten se cítil zoufale sám a opuštěný. Nešlo však o fyzické opuštění, vždyť se oba dva o dítě pečlivě starali. Jednalo se o opuštění emocionální.
Když člověk prožije něco bolavého, co nemůže nebo nechce prožívat, někdy se rozhodne to necítit. Zavře si srdce, jak tomuto stavu říkám. A potom, aniž si to uvědomuje, má srdce uzavřené v mnoha vztazích, včetně vztahu k dětem. Maminka nebyla na semináři přítomna, s ní jsme tedy pracovat nemohli. Tatínek si ale vybavil svoji bolestnou zkušenost - on sám vyrůstal v prostředí, kde se cítil zoufale sám. Jaká je zde cesta k uzdravení syna? V uzdravení otce. Přejme mu, ať ve své touze a odhodlání rychle překoná obavu ze svých starých bolestí.
Vztahy jako zrcadlo
Tak, jako se říká, že partner je našim zrcadlem, platí to i o našich dětech. Ovšem zrcadlem, které odráží to, co na nás na první pohled není vidět – naše nitro. Je na nás, do jaké míry jsme ochotni to vidět. Toto téma je natolik rozšířené, že kromě individuálních terapií nabízím také seminář tohoto zaměření – „Děti a jejich reakce na rodiče". Do velké hloubky tato a jiná rodinná témata rozkrýváme na „Výcviku Systemických konstelací".
Přeji nám všem, abychom si našich zrcadel brzy všimli a pochopili, co nám sdělují.
Katčina zkušenost ze semináře Děti a jejich reakce na rodiče
Původně mne zajímalo pozadí ženské linie v našem rodě. Brzy však vyšly najevo nečekané souvislosti. Jako dítě jsem často zažívala neurčité pocity smutku, kterým jsem nepřikládala velkou váhu. Ty se však přenesly do dospělosti. Pocházím prý z dvojčat, nicméně můj sourozenec odešel někdy v začátku maminčina těhotenství. Byla jsem překvapená, jak hluboce mne toto téma zasáhlo a co všechno bylo třeba odplavit. Celkově se považuji za šťastnou osobu, ale po prožití této zkušenosti se cítím uvnitř zase o poznání lehčí.
Praktický seminář na toto téma najdete zde.
