Léčení dítěte v nás

Cesta k prožívání radosti, sebe-lásky, sebe-hodnoty a sebe-úcty

Začátek je v rodině

Vzpomínáte si, jak to bylo krásné, když jste se jako dítě mohli stulit k mámě nebo k tátovi a cítit jejich lásku - za jakýchkoliv okolností? Ať už jste rozbili okno, řekli něco škaredého, nechtěli sníst oběd? Ať už byla maminka unavená a vyčerpaná nebo tatínek rozčílený z práce nebo rodiče rozhádaní mezi sebou? Jak jste se vždy mohli cítit v bezpečí a milovaní a ten pocit ve vás přetrvává dodnes? Vzpomínáte si?

Hmm, že ne? Tak … si snad vzpomenete na chvíle, kdy doma byla pohoda a v takových chvílích jste tu jistotu, bezpečí a lásku cítili. Že rodiče jsou tam pro vás, alespoň když jste hodní a oni nejsou unavení, rozčilení a rozhádaní. Našli jste v sobě takové vzpomínky? Někdo ano a někdo ne? A co je místo nich? Svírání v krku, napětí v hrudi, tlak v břiše?

Najdete v sobě alespoň nějaký pocit, že pro vás byla máma přítomná? Alespoň občas? Ne fyzicky, ale srdcem - to je to, co není vidět, ale každé dítě to potřebuje a nemůže bez toho spokojeně žít. A jak jste rostli, byl pro vás svým srdcem přítomen i táta? Alespoň občas?

Kompenzace nedostatku lásky

Pokud jste ani nyní takový pocit v sobě nenašli, nezbývá než zamyšlení: Jak jste si s takovou, pro život nebezpečnou situací, poradili, jaké kompenzační mechanismy jste použili, abyste přežili v tak nebezpečném a nehostinném prostředí?

A to jsou právě ty důvody, kvůli kterým ke mně lidé přicházejí na terapii či semináře – kompenzační mechanismy, které nám v dětství doslova zachránily život a v dospělosti si s nimi život ničíme. A k tomu přetrvávající pocit nenaplněnosti, potřeby přijetí a lásky. Když v dospělosti lidé zjistí, že jejich kompenzační mechanismy nefungují (a ty dlouhodobě nefungují nikdy), hledají pomoc a přichází třeba na terapii. A s nimi také vše bolavé z jejich dětství, vše, co v sobě uzavřeli, když nevěděli, co s tím. Přichází s nimi i jejich uvězněné vnitřní dítě.

Když se dítě snaží vyrovnat s nedostatkem lásky, který pociťuje v rodině, s absencí niterného bezpečí a důvěry, udělá pro to všechno, co může, vždyť mu jde o život. Jediný pevný a bezpečný bod v životě je pro dítě rodina, a tak dělá všechno pro to, aby lásku a pozornost získalo. Může být např. co nejhodnější a nosit dobré známky, aby si získalo pochvalu, pozornost, jakýsi projev lásky. Pozornost může získat i častou nemocí. Může zlobit, protože trest je alespoň nějaká pozornost. A tak dále…

Tajuplné nitro o sobě dává vědět

To nejdůležitější, čím se dnes budeme zabývat, však zůstává skryto uvnitř dítěte, není to vidět jako dobré známky, nemoc či zlobení. Jsou to všechny pocity, všechny prožitky dítěte, kterých je mnoho, stejně tak, jako je mnoho situací, kdy dítě touží po lásce, které se mu nedostává. S léty a později s desetiletími klesají tyto prožitky hlouběji a hlouběji do našeho nitra. Snažíme se o nich nevědět, necítit je. Miliony lidí se o to snaží, ale ještě nikomu se to skutečně nepodařilo. Co je v našem nitru, prosakuje po letech na povrch, ať se nám to líbí nebo ne. Podobně jako voda, která zmizí v podzemí, aby se jednou objevila zcela jinde a jindy – ale objeví se. A to je další důvod, proč lidé přicházejí na terapie či semináře. Když je dohánějí pocity, se kterými si dříve nevěděli rady, a tak je uzavřeli v sobě v domnění, že to tím vyřešili pro vždy.

Týká se něco z toho i vás? Odpověď si najdete snadno sami. Stačí, když se vrátíme k úvodním otázkám.

Naše pocity nás vedou

Pokud jste na otázky v prvním odstavci odpověděli kladně, jste velká výjimka v naší populaci a máte zcela výjimečnou rodinu. Máte obrovské štěstí a moji velkou gratulaci. A dál už nemusíte číst. Pokud jste kladně odpověděli až na druhý odstavec, tak … máte také výjimečnou rodinu. Není mnoho lidí, kteří v sobě mají alespoň občasný prožitek, že pro ně rodiče měli otevřené srdce. Pokud jste v sobě našli, byť jen občasný pocit, že pro vás rodiče byli plně přítomni, patříte do šťastné menšiny. To nejdůležitější je však i zde ukryto pod povrchem – a to jsou vaše pocity, které jste měli při čtení prvních třech odstavců. Pokud to byly pocity svíravé, tíživé, smutné, prostě nepříjemné, pak se vás toto téma týká – a asi neuděláte špatně, když budete číst dál.

Nehledáme viníky

Předtím ještě odbočka k našim rodičům. Může to vypadat, že o generaci našich rodičů smýšlím škaredě – jako o vinících, kteří byli často vnitřně nepřítomní, s uzavřeným srdcem, nedávali nám dostatek lásky atd. Opak je však pravdou. Moje terapeutická práce mi umožňuje nahlédnout až několik generací zpět a vidět, v jakých podmínkách vyrůstali naši rodiče, když byli dětmi, co postihlo jejich rodiče atd. Když vidím přenosy důsledků různých traumat z generace na generaci, rozumím tomu, proč je v mnohých rodech ohrožující a nemyslitelné pravdivě prožívat a přiznávat své pocity, tedy i lásku vůči vlastním dětem. Když má někdo zavřené srdce, tak ho má prostě zavřené. Viděl jsem už mnoho rodičů, kteří své děti měli a mají rádi, ale neumí to dát najevo, protože vyjadřování pocitů je pro ně tabu. Dělají to stejně jako jejich rodiče vůči nim, i když jim to v dětství také ubližovalo.

Co je to vlastně Vnitřní dítě

Pod pojmem Vnitřní dítě tedy mluvíme o souhrnu našich prožitků z dětství, silný vliv mají i okolnosti porodu a období prenatálního vývoje. Pokud převládají zraňující prožitky, můžeme mluvit o zraněném vnitřním dítěti. Pokud převládají příjemné pocity bezpečí a důvěry, můžeme mluvit o zdravém vnitřním dítěti. Je zřejmé, že rozpoložení našeho vnitřního dítěte zásadně ovlivňuje, jak se cítíme my dospělí – protože z nitra se vše přenáší na povrch, minulost působí na přítomnost.

Dvě podmínky navázání kontaktu

S naším vnitřním dítětem můžeme snadno navázat kontakt. Jediné, co potřebujeme, je rozhodnutí pro změnu a důvěra v naše vnímání. Vnitřní dítě vnímáme jako jasný obraz, zcela konkrétní postavu v určitém věku a v určitém rozpoložení. Nebo nejasně, pocitově, bez konkrétních tvarů. Pohybujeme se na této široké škále, každý dle svého způsobu vnímání. Není žádný dobrý nebo špatný postup, prostě vnímáme tak, jak je to pro nás možné. Kontakt s vnitřním dítětem tedy není jen pro vyvolené s geniálním vnímáním, ale pro každého, kdo s sebou nechce vláčet zátěž minulosti.

Nedůvěřivé začátky

Je téměř pravidlem, že v prvních setkáních k nám má naše vnitřní dítě nedůvěru, je v odstupu, někdy i v naštvanosti. Není divu, že nám naše vnitřní dítě nevěří, zůstalo dlouho samo, nepochopené, nevyslyšené, necítěné. Jeho prostřednictvím nahlížíme hluboko do našeho nitra, do pocitů našeho dětství, které zůstaly nepovšimnuté, zakázané a v izolaci. Dotýkáme se toho, čím jsme se už nechtěli zabývat. Není náhodou, že rozpoložení, ve kterém najdeme naše vnitřní dítě, odpovídá tomu, jak se my samotní dlouhodobě cítíme, většinou si to však nepřipouštíme a nepřiznáváme.

Přijetí zodpovědnosti za svůj život

Ale k čemu nám to vlastně je, vidět naše trpící vnitřní dítě, které nám nedůvěřuje? K čemu nám je, připomínat si, jak se v hloubce cítíme? Vždyť před tím přece většinu života utíkáme!!! Na této „metodě“ považuji za naprosto geniální to, že nehledáme někoho venku, kdo nás přijde zachránit. Nečekáme na mámu, na tátu, na zázrak. Nepomůže nám ani hledání viníka ani sebeobviňování či rezignace. Jediný, kdo může pomoct našemu vnitřnímu dítěti, jsme my sami – my dospělí. Vlastně se stáváme sebeléčiteli našich dávných zranění.

Důležitá volba: Lež nebo pravda?

Aby se to mohlo stát, potřebujeme s vnitřním dítětem navázat kontakt, získat si jeho důvěru. A to se nám podaří jedině a jedině tehdy, když budeme pravdiví. Na nějaké společenské žvásty nám naše vnitřní dítě neskočí, jen se zvýší jeho odtažení. Jako děti jsme totiž všichni měli schopnost rozlišovat pravdu a nepravdu. Pod vlivem dospělých jsme tuto schopnost v různé míře opustili, naše vnitřní dítě však ne. Pokud chceme s vnitřním dítětem navázat kontakt, nezbude nám, než přestat lhát – o svých pocitech, o svém prožívání. Uděláme to tak, že začneme na naše vnitřní dítě mluvit – o sobě, o svých pocitech, svém rozpoložení. Jak nám je, když ho vidíme, jak nám to připomíná náš smutek, naši nejistotu, že známe ze svého života nedůvěru. Ale také o tom, jak jsme rádi, že ho po dlouhé době vidíme nebo jak jsme z toho nejistí, prostě pravdu.

Slova jsou často zbytečná

Upřímnost otevírá dveře do našeho nitra a tak se náš vnitřní chlapeček či holčička začne přibližovat, postupně opouští svoji nedůvěru. Po ničem jiném totiž netouží tolik jako po milující blízkosti bez podmínek. Potřebuje naši přijímající náruč, i když se vzteká, pláče, je nedůvěřivé, má špatnou náladu. Změna našeho vnitřního dítěte je podmíněna změnou nás dospělých. Postupně odkládáme hodnocení a soudy, otevíráme srdce a náruč, aniž máme jistotu, co se stane v příští chvíli. Poskytujeme sami sobě to, co nám chybělo v dětství. S láskou, bez zášti k rodičům. V tomhle procesu si totiž můžeme uvědomit, že i oni v sobě nosí své vnitřní dítě a že i jemu je možná smutno. Délka takovéhoto procesu je velmi individuální.

Kdo se vlastně léčí?

Když dospějeme ke sblížení a naše vnitřní dítě v nás cítí oporu, začínáme se učit my od něj. Ano, je to tak. Znovu objevujeme naši dětskou přirozenou hravost, kterou jsme zapomněli nebo jsme si ji ani nikdy nedovolili (mnoho z nás muselo rychle dospět). Můžeme sledovat nefalšované nadšení našeho vnitřního dítěte, když s ním jdeme na nějakou dětskou atrakci, dětský film, cákáme se s ním ve vodě, … Náš život se stává více radostným, dokonce i bezdůvodně. Že má tato vnitřní změna velký vliv také na náš partnerský vztah a na naše vztahy s našimi fyzickými dětmi, netřeba zdůrazňovat.

Dětstvím to nekončí

A co se děje potom? Velmi doporučuji být s naším vnitřním dítětem v kontaktu stále, i když už třeba ne tak často. Když si na vnitřní dítě dlouho nevzpomenete, časem zjistíte, že je smutné, potřebuje vás. Můžete se na něj obracet ve šťastných chvílích a užívat si jeho štěstí. Nebo i v situacích, kdy se necítíte dobře. Když se podíváte, jak se daří jemu, hned vám dojde, co se děje, že se třeba vlivem nějaké současné situace otevřela stará rána, na kterou reaguje i vaše vnitřní dítě. V takovém případě si s ním opět popovídáte a hlavně – budete pro něj mít svoji otevřenou náruč, kde se může vyplakat. A tím se budou léčit vaše stará zranění.

Příklady z praxe

Napadá mne jeden nedávný příklad z praxe, kdy přišla žena s tím, že se její dcera před ní stahuje, nechce s ní být. Ukázalo se, že se tato maminka sama vyhýbá svému vnitřnímu dítěti, se kterým už dříve měla kontakt. Podvědomě se nechtěla setkat s tím bolavým, co si v sobě nesla z dětství. Když se začala své opuštěné vnitřní holčičce věnovat, její dcera se k ní opět začala přibližovat.

Je pro mne krásné pozorovat, jak se lidé mění. Když na terapii přišla žena kvůli svým mnohým strachům, rychle zjistila, že její vnitřní holčička je celá ustrašená a nejistá. Samozřejmě to byl důsledek toho, v čem tato žena vyrůstala. Nehledali jsme v minulosti, ale zaměřili jsme se pouze na tady a teď – na vztah s vnitřní holčičkou. Když žena přijala vnitřní holčičku se vším všudy, i s jejími strachy, začaly se obě cítit bezpečně. Žena dlouhodobě udržovala vztah s vnitřní holčičkou a její strachy jí začaly opouštět.

Tento text vznikl pro Magazín Brány k dětem "Všemi smysly" v září 2016. V říjnu byl publikován ve zkrázené verzi v Pravém domácím časopisu. 

Tomuto tématu se prakticky věnujeme na stejnojmenném semináři.

A ještě si k tomuto tématu můžete přečíst také básničku.